... aneb HOŘKÉ HUMORESKY VE SLADKOKYSELÉM NÁLEVU ZAHRÁDKÁŘŮ HANÁCKÉ KRABATINY. Kousek za městem podřimuje ve stínu olší zahrádkářská kolonie čítající na tucet zahradních domků, boudy na nářadí, záhonky dělené růžemi i stinná zákoutí kompostů střídajících se po vzoru šachovnice s výhřevy pilně kosených trávníků. K tomu plácek s rezavou pumpou a po stranách rezavé branky, z nichž jednou může poutník jít rovnou za nosem, a pokud ho má jen trochu rovný, nad očekávání brzy dojde k náměstí městečka. Druhou lze vejít do polí požehnaných úrodou a zatoulat se třebas až k vykopávkám lužické kultury mizerné proslulosti a nevalného významu. Odtud je jen krok k mokřadům meandry řeky, po níž se jmenuje celá země bystrých lišek, loupeživých rytířů a králů v ječmeni zrozených. V krátkých povídkách, vzájemně prorůstajících a míšených halabala ve sledu karet haléřového mariáše štamgastů bistra vzdáleného od kolonie jen co by kamenem dohodil, ožívají postavy a příběhy z bohatého kotlíku Hané. A třebaže žádný z příběhů není nekonečný, mnohé mají trvání. Neboť´ jsme to pořád my, jenom tváře máme jiné. Sníme stejné sny a po stejných cestách spějeme k cílům, jež se nemění, co svět světem stojí. A ještě něco: zahrádkáři jsou specifické etnikum. Stejně jako rybáři, houbaři, pejskaři či chataři. Ale na rozdíl od nich jsou pospolitostí syntetickou obsahující jak drobné pěstitele a chovatele, tak i rybáře, houbaře, pejskaře či chataře, osadníky žijící na svém teritoriu po většinu roku či lufťáky jen na skok zajíždějící. Zahrádkářská osada je totiž svět sám o sobě.

Ukázka:

Míra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra předchází před činy.
Vladislav Vančura

Na způsob prologu

Nechť našim příběhům poshoví slovutný kalendář Gregoriano, že nesčítají dní podle pravidel jednou a provždy stanovených ctihodným papežem, neboť všechna léta našeho vypravování budou rozmarná a zimy ladovské.
Místopis příběhů jakbysmet. Kousek za městem podřimuje ve stínu olší a habrů zahrádkářská kolonie čítající na tucet zahradních domků, nějaké ty boudy na nářadí, záhonky dělené růžemi i stinná zákoutí kompostů střídajících se po vzoru šachovnice s výhřevy pilně kosených trávníků. K tomu si představte plácek s rezavou pumpou a stranou dvé branek, z nichž jednou můžete jít rovnou za nosem, a pokud ho máte jen trochu rovný, nad očekávání brzy dojdete k náměstí. Druhou lze vejít do polí vlasatých úrodou požehnaného léta a zatoulat se, kam vás až nohy donesou, třebas k vykopávkám lužické kultury mizerné proslulosti a nevalného významu. Je a není to skutečná osada. Autor, poučen četbou klasiků, pozměnil skutečnost k obrazu svému a popatřuje ji jinak než výletníci míjející kolonii cestou k zahradnímu restaurantu Na Pešti či cyklisté mířící o poznání dál, pod hrad řádu německých rytířů či k mladečským vyvěračkám. Odtud je jen krok k mokřadům meandrující řeky, po níž se jmenuje celá země bystrých lišek, loupeživých rytířů a králů v ječmeni zrozených. Osada zhmotnila postavy a příběhy z bohatého kotlíku Hané, měřeno od Jevíčka až k zábřežské krabatině, od slatinických zřídel až k prvním kopcům děda Praděda.
A zatímco časoprostor je rozmlžený, lidské osudy mají jasné kontury. V každém příběhu je zrnko pravdy a jádro pudla, přičemž některé obsahují pravdu celou, jen tu a tam přežehlenou a přizdobenou nějakou tou pentličkou navíc. Jsou to osudy skrz naskrz živoucí, vyslechnuté tu od známého, tu od kumpánů v hospodě, a rozumí se samo sebou, že i jejich sepisovatel přispěl na trh s vlastním kruponem. Avšak – a to především – jsou to příběhy kratičké, řazené halabala ve sledu karet míchaných karbaníky v bistru u dálnice. Autora nebaví psát rozvleklé příběhy, neboť ví, že na čtenáře padá chandra, má-li listovat nekonečnými stránkami potištěného papíru. A třebaže žádný z příběhů není nekonečný, mnohé z nich mají trvání. Neboť jsme to pořád my, jenom tváře máme jiné. Sníme stejné sny a po stejných cestách spějeme k cílům, jež se nemění, co svět světem stojí.
S dobrým příběhem se to má jako s dobrou návštěvou. Jen krátká potěší, třebaže občas z pokrytectví či ze zvyku u dveří hosty přemlouváme, aby ještě pobyli. S naším vyprávěním je to prosté. Na rozdíl od návštěvy není třeba nic předstírat. Knihu lze prostě zaklapnout jako dveře za hosty a padla klec.
PS: Zahrádkáři jsou specifické etnikum. Stejně jako rybáři, houbaři, pejskaři či chataři. Ale na rozdíl od nich jsou pospolitostí syntetickou obsahující jak drobné pěstitele a chovatele, tak i rybáře, houbaře, pejskaře či chataře, osadníky žijící na svém teritoriu po většinu roku či lufťáky jen na skok zajíždějící.
Zahrádkářská osada je totiž svět sám o sobě.