Recenze knihy Takový Žalman (truvér naděje)
2007-08-06
Výlet do Žalmanovy duše
Po více než deseti letech byla vydána revitalizovaná verze knihy Takový Žalman (truvér naděje), napsaná publicistou Michalem Huvarem. Jde o ucelenou a doposud jedinou folkovou monografii písničkáře Pavla Žalmana Lohonky, která shrnuje životní a umělecké osudy známého folkového zpěváka. Vývoj Žalmanovy tvorby sleduje společně s autorem knihy i na třicet osobností, které svými komentáři zpestřují a dokreslují vývoj folkového hnutí a atmosféru z šedesátých let dvacátého století až do roku 1996. Obzvlášť skvěle se autorovi podařilo zachytit dění v kapele Minnesengři a vystihnout, jakou roli tam Žalman zastával. Michal Huvar nám ve své knize také zprůhledňuje vztahy a rivalitu mezi zpěváky, ambice každého z nich i věrná kamarádství. Kniha obsahuje také výběr z dosud neznámé písničkářovy tvorby – básničky, pohádky, ale i diskografii, bibliografii a faktografické údaje. Výborné je autorovo srovnávání časového posunu ve vývoji folku ve světě a u nás, jež Huvar v důležitých bodech doplňuje věcnými poznámkami. Žalman, stejně jako jeho známí a kamarádi, se v komentářích nebrání ani negativní kritice, popisují i skryté aspekty nejisté existence folkového písničkáře a zamýšlí se nad důležitými mezníky ve zpěvákově tvorbě. V knize najdeme vzácné fotografie z Žalmanova života, od dětství až do roku 1996. Kniha je sepsána velmi pečlivě, až puntičkářsky a čtenáře hned od počátku vtáhne do děje, jako by sám autor zamýšlel umožnit nám být na chvíli také folkovým zpěvákem – se všemi radostmi i starostmi, které patří k životu. Lucie Košťálová, Kult.cz 31. 7. 2007
Z archivu 2
2007-07-30
Křest knihy Nevěsty z Moravy a v knize zařazeného CD Druhý pramen duhy a DVD Krajina révového listu v brněnském kině Art (duben 2005). Zleva Damien Riba, autor hudby, Michal Huvar, režisér a producent filmu, Kristýna Horáková, herecká představitelka dívky, a Ladislav Lakomý, který namluvil komentář.
Z archivu
2007-07-16
Pavel Lohonka a Pavel Čech při křtu knihy Hastrmánek Žouželka v brněnském knihkupectví Academia (2002). Foto: Michal Huvar
.jpg)
Až nyní objevená recenze Kostrhunovy knihy Nevěsty z Moravy (též Box set Krajina révového listu)
2007-05-30
V roce 2005 uvěřejnily Literární noviny recenzi předsedkyně Obce spisovatelů Evy Kantůrkové na knihu Jana Kostrhuna Nevěsty z Moravy. Noviny nás neinformovaly, tak bohužel ušla naší pozornosti. Té by ovšem neměla ujít jmenovaná kniha či chcete-li BOX SET Krajina révového listu, jehož je taky součástí. Zde ta opožděně nalezená recenze tedy je: Eva Kantůrková Kdybych byl... Kostrhunova kniha Nevěsty z Moravy přitáhne čtenáře jakoby kouzlem. Noviny někdy mimoděk odhalí, v jakém úžasném rozpětí energií, pocitů, nesmyslnosti, událostiček a událostí, poznatků z informací i dezinformací žijeme. Tak například vedle celostránkových komentářů o rozpadu a nutnosti reforem Evropské unie objevíte zprávičku o událostičce sice nicotné, ale pro náš čas symptomatické: Berlusconiho odsátý tuk se změnil v kostku mýdla, která se v Basileji dá koupit za půl milionu českých korun. O pár dní vedle zpráv o čemkoli světovém, například o návštěvě paní Riceové v Bagdádu, noviny též sdělily, že při dostihu v Ascotu musela sázková kancelář zrušit sázky na barvu královnina kloboučku, protože ji někdo předem prozradil. Nepatrně zajímavější byla zpráva o tom, jak jediná krysa, když hladově přehryzala komunikační kabel, paralyzovala na Novém Zélandu mobilní i pevné telefonní linky a připojení na internet, takže několik hodin nefungovala burza, banky a zkolaboval celý finanční trh. Umíme rozlišovat mezi významným a nicotným, a já se ani oněm nicotnůstkám nevysmívám, ty i ony jsou v celé své šíři znaky našeho času. A pak najednou narazíte na knihu, které je toto ať historicky významné, ať nicotné lidské hemžení naprosto lhostejné a ocitnete se v jiných životních souřadnicích. Je to o to působivější, že současný trend literární tvorby má blíže právě k onomu hemžení než k dějům jiného, řekněme hlubšího původu. Kniha se jmenuje NEVĚSTY Z MORAVY, napsal ji Jan Kostrhun a vydalo ji nakladatelství Carpe Diem v Brumovicích v edici knih, „které zůstaly desetiletí nevydány“. Vlastní text knihy nemá ani celých sto stran, doprovází jej nádherná fotografická příloha a cédéčko namluvené Ladislavem Lakomým a DVD s poetickým dokumentem o „kousku země kolem hory Pálavy“. Pokusím se popsat, proč je to kniha vzácná. Kostrhun se vyznává z lásky k Podluží, krajině révového listu, Pálavě, hoře Venušině, k hodům a k vinobraní, ke krásným dívkám v krojích, k moravským písničkám, k Dyji, která se líně courá dubovými lesy, k místu, které Všemohoucí třetího dne stvoření zalíbeně pohladil, protože se Mu nejvěrněji podobalo. To vše je dojemné a působivé, ale nepostihuje to poetic¬kou originalitu textu. Kostrhunův jazyk je barevný, nápaditý, neotřelý, je hutný a přesvědčivý, ale ani v jazyce ona působivost není, jazyk je pouhým jejím prostředníkem. Čtenář je do textu vtažen jakoby kouzlem a literáta zajímá, jak toho efektu Jan Kostrhun dosahuje. Během skladby, tvořené samostatnými kapitolkami, epickými i ve volných verších, Kostrhun podle dramatického pravidla tří na zlomových místech textu zopakuje: kdybych byl... Kdybych byl skálou, stromem, řekou. Otřelý nápad proměny vidění, řekli byste, známý od lidových písniček po profesionální poesii. Kdybych byla ptáčkem, tím malým zpěváčkem. Anebo o patro výš, kdybych byl pastevcem koní... Je tu však jeden rozdíl. Dívka v písni ani Šrámek ve slavné básni na jediné mžiknutí slovem nevystupují ze svých subjektů. Dívka se dívá, jak jí chlapec píše dopis červeným inkoustem, a Šrámek si přivolává skutečné pastevce koní, které, tak jako jej, u nočních ohňů přepadl veliký žel. Převtělení slouží pouze jako sebevyjádření. Jan Kostrhun postupuje právě opačně. Hledal jsem a zdálo se mi, že jsem starou Dyjí. Mazlil jsem se s rybami, skákal jsem přes jezy, dívky jsem zdobil husí kůží, dával jsem se vrbám, opily se do zelena... Znavení poutníci se mnou omývali, chladili rozpálená čela, z horkých víček jsem jim smýval prach letních cest. Vysokému nebi jsem zrcadlil neuvěřitelnou podobu jeho sestry... Nechci být řekou. Kdybych byl řekou, bál bych se. Jásejte, ekologové! Proměna autora v zem, již popisuje, je dokonalá, způsobem vidění Kostrhun skutečně jakoby kouzlem vyjádřil jednolitost člověka, rostlin, skal, ryb, ptáků, vzduchu, vod a vůbec všeho, co spolu s námi tvoří tento svět. A ozvláštnění spočívá v tom, že ono splývání všeho přírodního, historického a lidského se odehrává v Podluží pod Venušinou horou, za přítomnosti moravských nevěst, dívek tak krásných, jak jen je to možné. Viděla jsem starou Dyji, ale teprve teď jí rozumím, a znám Pálavu, ale teprve teď jsem uvěřila, že kdyby praotec Čech minul horu Říp, nemohl by přehlédnout Pálavu. O principu, který Jan Kostrhun použil, cosi napsal Fernando Pessoa v Knize neklidu. Napsal to sice o meditaci, ne o básnění, ale Kostrhunův způsob Pessovův postřeh vystihuje. „...ať o něčem sebevíc meditujeme a meditací přetváříme, nikdy to nepřetvoříme v cosi, co by nebylo podstatou meditace. Tu se nás zmocní touha žít, poznávat jinak než poznáním, meditovat pouze smysly nebo myslet nějakým hmatovým či citlivým způsobem zevnitř myšleného objektu, jako bychom byli vodou a ten objekt houbou...“ Jan Kostrhun se právě takto vzdává nadřazenosti své lidské jedinečnosti a má poetickou odvahu i sílu splynout se světem, jehož se cítí být pouhou drobnou součástí. Tou však právě, která jednolitost světa dokáže popsat. • Eva Kantůrková je předsedkyní Obce spisovatelů. • Text vyšel v Literárních novinách 2005-27 na straně 10. • Publikováno online 4. 7. 2005
Z dopisu čtenáře, který potěší...
2007-01-12
Na úvod nemůžu nenapsat, že se mi líbí knížky z vašeho nakladatelství. Ačkoliv jejich tématický okruh je poměrně široký, dost z nich se mi strefuje do vkusu. Přestože jsem samozřejmě nečetl vše, tak takové vyprávění Jana Welzla mě fascinuje svou svéráznou samozřejmostí. Na Krylovi jsem vyrostl. Jeho hrátky se „slůfky“ jsou nepřekonatelné. Kischův Pasák je úžasná knížka. Ten člověk se prostě uměl dívat. Řádně se zamazal životem a nikdy nepsal o něčem, co by dokonale neznal. Hanzelka se Zikmundem sice podle mě nejsou zrovna nejlepšími spisovateli na světě, ale coby cestovatelé jsou opravdovým fenoménem, který si rozhodně zaslouží klobouku smeknutí. Vcelku si tedy myslím, že odvádíte velice dobrou práci, které bych tímto chtěl vzdát čest. Martin Zaoral
Starší články: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13
w w w . c a r p e . c z