Jeden z nejzábavnější­ch románů české literatury. Pří­běh spořádaného pražského měšťana pana Broučka, typického představitele měšťáků se všemi jejich neřestmi, který se při cestě časem shodou okolností­ a neuvěřitelných náhod ocitá v 15. století­, v době husitských válek. Co všechno jej potká na strastiplné cestě a jak se mu podaří­ zachránit si holý život, si můžete připomenout v klasickém dí­le, dodnes hojně oblí­beném a čteném.

Ukázka:

I.
Třeba dosvědčiti, že pan Brouček slávou, kterou mu zjednal epochální­ výlet na měsí­c, ani dost málo nezpyšněl. Zpráva o jeho šžasných výzkumech rozlétla se po vlasti a jméno Brouček chvělo se na každém rtu; ba, kvůli němu vjelo si do vlasů několik redakcí­ a stran, z nichž každá drala se o jeho pří­zeň a podkládala mu svoje tendence. Ale pan Brouček moudře a skromně mlčel. Nestaraje se o vřavu veřejnosti, vybí­ral klidně dál svou činži a trávil své večery jako dří­ve mezi starými známými U kohouta nebo na Vikárce, ale zde řidčeji – odvažovalť se k panu WíĽrflovi jen za novoluní­ nebo byla-li obloha mračny zastřena.
Zkrátka, pan domácí­ nezměnil v ničem neokázalý způsob svého života. Nechodil do kaváren sbí­rat hold obdivu z očí­ mladistvých nadšenců, a jda ulicí­, tvářil se, jako by nepozoroval, že zraky všech na něm utkví­vají­ s touž posvátnou šctou, s jakou patří­val kdys italský lid na pěvce „Inferna“, hledaje na tváři jeho stopy pobytu pekelného. Pan Brouček nedal se ani fotografovati s okem v neurčitou dálku upřeným a se svým cestopisem v ruce, aniž sestavil pro časopisy a naučné slovní­ky svou skromnou autobiografii s obligátní­m učitelem, který již v štlou dětskou duši vkládal sémě všeho dobrého a krásného, aniž si uchystal do zásoby duchaplné sentence pro památní­ky, ba neučinil mezi přáteli ani nejmenší­ narážku na okolnost, že je tomu právě deset roků, co začal choditi na Vikárku, – zkrátka, nepřijal ani jediné zvyklosti slavných lidí­ a přiznal se mi, že vavří­n má pro něho cenu jen potud, pokud se jeho listů uží­vá ke skopové na divoko.
Zdržuju se déle při této skromnosti